Historické

Pomineme-li ojedinělé zbytky starověkých sakrálních staveb, jako jsou pohřebiště či menhiry, zastupují je v naši krajině většinou drobné objekty, jako jsou boží muka na rozcestích, kaple, sochy svatých apod. Právě jejich umístění v otevřené krajině zůstalo poslední stopou ukazující, kudy dříve vedly cesty. Jestlipak víte, proč se stavěly tyto stavby právě na křižovatkách? Ano, aby poutník pod ochranou svatých učinil správné rozhodnutí a nesešel z cesty. Nenechejte se však mýlit - nebyly jen složitě stylizovanými turistickými značkami. Tato místa nesla i vnitřní symbolický význam. Když u nich pocestní pronášeli své tiché modlitby, nešlo jen o prosby za nalezení správné cesty jen a právě na konkrétním rozcestí. Byly možná více prosbami o přízeň svatých při rozhodnutích na cestách životních, kdy člověk musí neustále volit. A právě taková místa, která člověk pěšky putující krajinou míjel den co den, vytvářela pouta k ní, zvnitřňovala vnější krajinu a vytvářela vztahy s „vnitřními krajinami“ poutníků.

Dnešní cesty už jsou jiné. Připomínají spíše trubky či dráty elektrického vedení. Nevětví se, hlouběji člověka neoslovují. Směrové tabule mají pouze jediný, plochý informační účel: „Praha 61km“. Právě ony jsou však dnes paradoxními sakrálními stavbami, jež (vedle bilboardů) na dálnicích míjíme. A když je míjíme, už si neuvědomujeme slavnou větu J. W. Goetha, že totiž „ne hospoda, ale cesta je cíl“. Že důležitější, než dostat se včas a bezpečně do cíle, je to, co nás na ní potká a jak nás cesta promění. Abychom tuto šanci dostali, musíme putovat. Pomalu, pěšky a možná i trochu bez cíle.