Krajina sestávající z míst
Opačným přístupem ke krajině, než jako ke geometrizovanému prostoru, je přístup založený na jejím vnímání jako souboru jedinečných míst, která zakládají její neustále se proměňující neuchopitelný celek. Tento celek se navíc proměňuje jak v jejich osobitém čase, který krajiny samy vytvářejí, tak s horizonty, které je ohraničují a skrze které spolu navzájem souvisejí. Takové vnímání krajiny je mnohem méně použitelné pro praktické zásahy do ní, otevírá však možnost nalézat širokou škálu jejích podivuhodných povah a obsahů. Lze snad říci, že tento přístup je bližší ochráncům přírody, jejichž zájmem je spíše uchovat jedinečnost a neopakovatelnost nejrůznějších typů krajin, než technickému pohledu vědců, kteří se je snaží naopak převést na obecnější společný základ a tento základ pak vysvětlit.
Z definice takového pohledu na krajinu zde však narážíme na limity jeho předatelnosti. Zatímco u snadno zprostředkovatelného geometrizovaného obrazu světa (a také krajiny), kde vládne jeden prostor, jeden čas a jeden druh veličin (totiž matematicko-geometrických), místa zakládající krajiny mají každá svůj prostor a svůj čas a navíc ještě další „jen jejich“ dimenze, které veličinami času či prostoru nemusí být možné postihnout. Jistě to znáte sami, když se vám podaří narazit na zvláštní místo a svůj jedinečný zážitek se pokusíte po návratu předat. Náhle zjistíte, že vám schází slova, že jenom „plácáte“ obecné pojmy („bylo tam krásně“) nebo popisujete jednotlivosti (barvu světla, vůni vzduchu, pocity), žádná z nich však dostatečně nepostihuje a nedokáže zprostředkovat váš prožitek. Přesto však takový zážitek, byť jej neumíte předat, nedokážete považovat za bezcenný. Takové bývá setkání s místem. Čím víc jich člověk zná, tím intimněji rozumí krajině i sobě. Možná s právě takovým porozuměním psal Václav Cílek svoji knihu Krajiny vnitřní a vnější, kterou lze přiblížit jeho vlastními slovy: „Abychom poznali, kdo jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi - stačí se podívat z okna.“
Hodnota místa, na rozdíl od geometrizovaného prostoru, spočívá v jeho nezaměnitelnosti. Místo zasazené do jedinečných souvislostí je nenahraditelné. Hektar parkoviště u supermarketu na Hané je bez problémů zaměnitelný za hektar parkoviště třeba v New Yorku, stejně jako člověk vnímaný jako pouhá pracovní síla je zaměnitelný za kohokoliv kdekoli na světě. Nelze však zaměnit Boubín za tundru (ani smrkovou monokulturu), ani Jihočecha za Tyroláka.
Z definice takového pohledu na krajinu zde však narážíme na limity jeho předatelnosti. Zatímco u snadno zprostředkovatelného geometrizovaného obrazu světa (a také krajiny), kde vládne jeden prostor, jeden čas a jeden druh veličin (totiž matematicko-geometrických), místa zakládající krajiny mají každá svůj prostor a svůj čas a navíc ještě další „jen jejich“ dimenze, které veličinami času či prostoru nemusí být možné postihnout. Jistě to znáte sami, když se vám podaří narazit na zvláštní místo a svůj jedinečný zážitek se pokusíte po návratu předat. Náhle zjistíte, že vám schází slova, že jenom „plácáte“ obecné pojmy („bylo tam krásně“) nebo popisujete jednotlivosti (barvu světla, vůni vzduchu, pocity), žádná z nich však dostatečně nepostihuje a nedokáže zprostředkovat váš prožitek. Přesto však takový zážitek, byť jej neumíte předat, nedokážete považovat za bezcenný. Takové bývá setkání s místem. Čím víc jich člověk zná, tím intimněji rozumí krajině i sobě. Možná s právě takovým porozuměním psal Václav Cílek svoji knihu Krajiny vnitřní a vnější, kterou lze přiblížit jeho vlastními slovy: „Abychom poznali, kdo jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi - stačí se podívat z okna.“
Hodnota místa, na rozdíl od geometrizovaného prostoru, spočívá v jeho nezaměnitelnosti. Místo zasazené do jedinečných souvislostí je nenahraditelné. Hektar parkoviště u supermarketu na Hané je bez problémů zaměnitelný za hektar parkoviště třeba v New Yorku, stejně jako člověk vnímaný jako pouhá pracovní síla je zaměnitelný za kohokoliv kdekoli na světě. Nelze však zaměnit Boubín za tundru (ani smrkovou monokulturu), ani Jihočecha za Tyroláka.