Genius loci

A co že to vlastně je? Václav Cílek na tuto otázku odpovídá: „Genius loci je to, proč se na nějaké místo vracíme, nebo to, k vůli čemu lezeme po rozhlednách.“ Přibližme si to na jednodušším příkladě. Když velcí architekti předindustriální éry hledali nejvhodnější místo pro své stavby, řídili se nejméně dvěma pravidly. Prvním byly technické možnosti jejich doby. Ne každému místu bylo možno vnutit svoji vůli způsobem, jakým to leckdy činí architekti dnešní, protože neměli k dispozici těžkou techniku. Druhým pak cosi, čemu říkali právě „duch místa“ - latinsky genius loci. Stavba musela s místem komunikovat. Její účel musel nějakým způsobem souviset a navazovat na - dnes bychom obrazně řekli - atmosféru místa, v němž měla stát. Respektování těchto pravidel vedlo leckdy i k podstatným změnám původního návrhu stavby. Dodnes můžeme tento postup pozorovat na známých, raně renesančních toskánských vilách. I mezi dnešními architektonickými díly však lze takové příklady nalézt. Za všechny si zvolme např. známý hotel, rozhlednu a vysílač na Ještědu, který svým tvarem protahuje a doplňuje linii kopce na němž stojí, čímž využívá „nabídky“ jeho přirozeného tvaru.

Sousloví genius loci se však častěji týká krajiny. Shora zmiňovaný autor k němu na těchto stránkách, kde se můžete seznámit s nejrůznějšími pohledy na krajinu, píše následující: „Hovořit dnes o krajině, jejím rázu a jejím působení znamená zejména hovořit o architektuře a urbanismu, protože ty z největší míry určují budoucí charakter naší země. Nejedná se přitom jen o domy, ale také o technické a liniové stavby, dálnice, vodní nádrže, sklady a parkoviště. Měli bychom se ptát, jak je možné, že tolik obdivovanou českou krajinu vytvořili lidé bez znalosti územního plánování a že tu krásnou lidovou architekturu stavěli celá staletí lidé bez architektonického vzdělání? Kde se stala chyba, že jsme si nechali vnutit všechny ty krásné, vědecké a stylotvorné designy, ve kterých se necítíme dobře? Nejspíš málo respektujeme to základní - místo a jeho duch.“

Christopher Day říká: „Duch místa živí přístup a činy těch, kteří ho řídí, stavějí, spravují a užívají. Není proto divu, že se necítíme dobře v supermarketech ovládaných pojmem ,ber‘, který není doplněn o ,dávej‘ prostřednictvím řemesel a služeb… Kde se zničí místo, tam se zničí i kultura, následuje sociální i osobní znehodnocení… Každý region měl strukturální systém odpovídající materiálům, klimatu a kultuře - což je něco, co by se z rozmaru nemělo zahodit. Tento systém do velké míry určoval způsob výstavby. Rozměry místního stavebního dřeva omezovaly délku trámů, a tím i rozsah klenebních polí a šířku budovy. To způsobovalo vnitřní jednotnost všech budov v dané oblasti, dokonce i v rozmezí několika staletí.“