Prehistorii silniční dopravy tvoří přeprava zboží pomocí lidí a zvířat po prašných a nijak neupravených pěšinách sledujících stezky divokých zvířat. S růstem obchodu byly stezky srovnávány a rozšiřovány. Jejich nevýhodou však nadále byla jejich vysoká prašnost a obtížná schůdnost po deštích (byly pod terénem a hromadila se v nich voda). Dalším vývojovým stupněm byly zpevněné cesty stavěné nad úrovní okolního terénu. Kamenné podloží umožňovalo odtok vody, cesty tak byly lépe schůdné. Historie zpevněných cest sahá do dávných civilizací, zahrnujících Mezopotámii (4 000 př. n. l.) a civilizace v údolí Indu v Pákistánu a severní Indii (2 600 př. n. l.). V římském impériu byly zpevněné cesty stavěny hlavně k vojenským účelům, neboť původně bahnité cesty přesuny vojsk zdržovaly (obr. 1).
Na začátku 19. století vynalezl John Loudon McAdam materiál na stavbu silnic z hlíny a štěrku, pojmenovaný po něm makadam. Následně se při stavbě silnic používal tarmak (makadam zpevněný dehtem a pískem, předchůdce dnešních asfaltových povrchů) a posléze, před příchodem asfaltu, beton.
Asfaltování silnic se v České republice začalo používat po roce 1945. Do roku 1970 se podařilo zajistit asfaltovou silnici téměř do každé obce. Po roce 1970 byla v ČR zahájena výstavba dálniční sítě.
Začátek silniční dopravy, jak ji známe dnes, je možné datovat do doby vynálezu spalovacího motoru (1859). Tohoto objevu využil i americký průmyslník John Ford, který v roce 1908 zkonstruoval a začal vyrábět první cenově dostupný automobil Ford T a fakticky tím zahájil éru moderního automobilismu.
Obr. 1 Via Appia – nejstarší dochovaná římská silnice - byla svou délkou 195 km jakousi antickou dálnicí |
Zdroj: www.wikipedia.org |
![]() |
Obr. 2 Výstavba dálnice D8 |
Zdroj: ŘSD |
![]() | ||
| ||