Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí na to jdou přes peníze – znevýhodňují nežádoucí činnosti a zvýhodňují ty žádoucí. Definují se jako nástroje založené na ovlivnění chování těch ekonomických subjektů (např. podniků), které využívají, případně poškozují či znečišťují životní prostředí nebo jednotlivé jeho složky (např. elektrárny spalující hnědé uhlí a vypouštějící do ovzduší oxidy dusíku (NOx), oxid uhličitý
(CO2) a další spaliny).(1) Jsou založeny na třech základních zásadách:
Příkladem ekonomických nástrojů jsou různé poplatky, daně, podpory (granty, dotace), daňové úlevy, zálohování (např. vratné obaly), pokuty, emisní povolenky, apod. Konkrétním příkladem je např. program Zelená úsporám, prostřednictvím kterého Ministerstvo životního prostředí z prostředků získaných prodejem emisních povolenek přispívá lidem na rekonstrukce domů, zejména na jejich zateplení a náhradu neekologického vytápění. Díky tomu pak klesá spotřeba energie.
Asi nejviditelnějším příkladem použití ekonomických nástrojů a práva na straně ochrany životního prostředí jsou obrovská finanční odškodnění, která musí zaplatit ropné společnosti v případě ropných havárií. Tyto peníze však mnohdy nevyváží skutečné škody jak na životním prostředí, tak na lidském zdraví, včetně nákladů na jejich odstranění.
(1) RITSCHELOVÁ, Iva, et al. Úvod do ekonomiky životního prostředí. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2002. 96 s. ISBN 80-7044-415-0.
(2) ČERNÁ, Alena, TOŠOVSKÁ, Eva. Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí v tržních ekonomikách: vybrané zkušenosti vyspělých zemí a USA. Praha: Ekonomický ústav ČSAV, 1990. 47 s.
![]() | ||
| ||
| ||
| ||