Odpady z těžby a výroby energie
Při získávání energie vzniká značné množství odpadu. Po těžbě uhlí bývají v blízkosti ložisek haldy hlušiny
, tj. nepotřebné vrstvy hornin. Ty představují, kromě narušení původního krajinného rázu, riziko pro kvalitu ovzduší a vod. Díky relativně vysokému podílu uhlí v hlušině pocházející z těžby černého uhlí a možnosti provzdušňování se v haldách tvoří podmínky pro samovznícení. K samovznícení haldového materiálu dochází prakticky ve všech uhelných revírech na světě. U nás dosud pod povrchem hoří např. ostravská halda Ema a halda u Dolu Eliška v Lamperticích. Mediálně známý byl i nedávný případ sanace haldy dolu Kateřina v Radvanicích.
Po samotném spálení uhlí vzniká velké množství strusky a také popílku ve spalinách, který se zachycuje ve filtrech. Další odpad vzniká během odsíření spalin. Tyto odpady se často dále zpracovávají, slouží jako surovina pro výrobu stavebních materiálů (např. pórobeton), nebo se jimi zaváží vytěžené doly.
Problematičtější jsou odpady, které vznikají při využívání jaderných paliv. První problém nastává již při těžbě uranu. Vzniká zde totiž značné množství radioaktivních odpadů (hlušina, kontaminované podzemní vody a půdy, radioaktivní prach, radon, apod.). V případě intenzivních dešťů dochází k vodní erozi a radioaktivní bahno je odnášeno i do okolí, kde způsobuje znečištění a kontaminaci nejen půdy, ale i povrchových a podzemních vod. Kontaminovaná půda a voda se pak může dál přenášet potravním řetězcem. Využité radioaktivní palivo z jaderných elektráren zůstává vysoce radioaktivní. Bezpečné ukládání tohoto odpadu dosud není zcela vyřešeno, přestože po celém světě je v provozu již více než 250 jaderných elektráren, které provozují přes 600 reaktorů. Poločas rozpadu vyhořelého jaderného paliva je přibližně 100 000 let. Odborníci uvádějí, že nejnebezpečnější doba je prvních zhruba 300 let, ale i to je doba, kdy se na naší planetě vystřídá přibližně dvanáct generací.
Odkazy